Jak jsme v Tiradentes hledali zubare

Tiradentes je pro nas tak trochu myticke misto. Toto mesto je asi v pulce naseho cyklo putovani a par poslednich dni si ho v mysli vytvarime a prevalujeme do neuveritelnych predstav. Preci na co ma taky clovek myslet, pritom nekonecnem plazenise v horku do kopcu.

Take spolehame na to, ze “vsechno bude v Tiradentes”. Nemame penize....vymenime V T., strasne uz smrdime....vypereme v T., mam chut na cervene...pujdeme do lepsaku v T., potrebuju opravit bryle...sezeneme optiku v T., musime poslat pohledy...koupime v T.

Nas dvorni samozvany lingvista Jarda samozrejme hned odhalil, ze Tiradentes je kombinaci dvou slov Tirar Dentes, tedy trhat zuby, neboli mesto zubaru! Sklidil nas vysmech a jeste nekolik dni jsme si z nej utahovali a chechtali se jeho tvurcim lingvistickym schopnostem. Samozrejme jsme mu vysvetlili, ze Tiradentes se jmenuje po mistnim narodnim hrdinovi - bojovnikovi za svobodu Brazilie, ktereho nechali portugalsti kolonizatori povesit v roce 1780 nebo 1870? Ty jo nevim, vygoogli to. Jojo mrknu na wiki. A mame to tu....Tiradentes byl povesen v roce 1792, 21. Dubna. To je zitra....narodni svatek, jasne, proto tadystavi vsude ta podia. A ve svem zivote se zivil nekolika povolanimi napr. Byl vynikajici zubar! Ajaj Ted se chechta Jarda ;-) no a my s nim...

Kazdopadne v Tiradentes se nam tak libilo, ze jsme tu zcela neplanovane zustali dve noci. Dali jsme si vybornou veceri s nekolika lahvemi cerveneho vina, prolezli spoustu kostelu, nasli a vyfotili sochu Tiradentise, koupili pohledy i znamky a hlavne! Videli jsme puvodni parni vlacek v nocnim osviceni, ktery nas nadchnul a dodal silu do dalsiho putovani. To jsme jeste netusili, ze budeme hledat uplne jineho doktora nez zubare!

Kuchyně na Estrade Real

Na brazilskou kuchyni jsem se dost těšil a hodně jsem si od ní sliboval, nicméně skutečnost daleko předčila moje očekávání.
Určitě by sem neměl jezdit vegetarián, kousky masa jsme objevili i v mrkvovem salátu. Na mase, zelenině a fazolich ostatně celá místní kuchyně stojí.
Ale popořádku.
Snídaně: je součástí ubytování a až na jednu výjimku (ten hostel jsme překřtili na "U lakome báby") je mimořádně bohatá. Mnoho různých babovek, buchet a dalších sladkostí, k tomu hromada ovoce (melouny, banány, ananas, jablka, papaja...), několik druhů sýru (zejména místní kravsky je vynikající) a samozřejmě i šunka. K našemu překvapení nebývají vajíčka. Džusy z čerstvého ovoce se připravují přímo v mixéru.
Na oběd se nejčastěji zastavujeme v samoobsluhach (používají tady anglický název self servis). Je to systém rautu, kdy si sami nabirate z mnoha různých nadob a přidáváte si dokud chcete. Mísy jsou umístěny v nádrži s horkou vodou na plotně, pod kterou se dokonce někdy topí i dřevem.
A co v těch nádobách je? Fazole, většinou 2-3 druhy, také fazolova pasta. Rýže, někdy více druhů. Dušená zelenina - dýně, hrášek, mrkev, cukety, jakýsi bambus, květák, brokolice, papriky... Maso, často 3 druhy na více způsobů: hovězí, vepřové, ryby, vše v různých úpravách, také klobásy, škvarky a prasečí kuzicky, někdy i řízky, steaky a žebra.
A abych nezapomněl na studený pult: saláty ze všeho možného, kukuřice, červená řepa, cibule, papričky, rajčata, zelený salát a spousta dalsi zeleniny.
V dražších restauracich i soudek s cachacou (což je místní třtinová palenka, viz předchozí Daviduv příspěvek) bez omezení konzumace. Ale vždy je součástí menu káva. 
A kolik to stojí? Nejlevnější (ale přesto skvělý) byl za 75 Kč, nejdražší (ale už hodně luxusní) za 340 Kč.
K veceri si lze vybrat mezi různými variantami, od grilovaneho špízu na ulici (ale vždy skvělého) až po lepší restaurace. Na zapiti si můžete vybrat z několika druhů piva, ale je zde běžně dostupné vynikající chilske víno. A dobrutka před spaním je caipirinha, což je vynikající míchaný nápoj z cachaci, limetek a ledu. 

Dobrou chuť! 

6-6 aneb jeden den v zivote brazilskeho cyklopruzkumnika

Budime se v 6 se svitanim. Jeste do postele Petr jako nase zdravotni sestricka roznasi prevenci proti cervovi - cachachu nebo bacardi. Nasleduje hrabani ve vecech, oblekani do mokrych d6resu (kazdy vecer totiz pereme, ale susit musime az na sobe) a snidane - nejkrasnejsi cast dne! Cafe de maña (neboli brazilsky snidane) bylo jedno z prvnich slov, ktere jsme se naucili. Sklada se obvykle z nekolika chodu, vsechno je vetsinou sladke, ale nechybi ani vyborny mistni syr. Nicmene prevazuji ruzne buchty, kolace, susenky...nas ale nejvic laka cerstve ovoce - papaja, melouny, ananas, mango a take cerstve dzusy. Milovnici caje presli plynule na kavu a vsichni presli na super sladkou kavu. Dulce je tady totiz uplne vsechno. Kdyz jsme jednou ucinili pokus objednat si kavu (podava se v litrove termosce s kalisky velikosti velkeho panaka) bez cukru, dostali jsme plnou termosku super preslazene a k tomu jeste cukrenku na doslazeni. Lingvisticky porad dost pokulhavame...

Na kolo sedame podle velikosti snidane mezi 8. a 9. Hodinou. Delka etapy v tom nehraje roli, protoze stejne at vyjizdime v jskoukoliv hodinu vetsinou dojizdime se setmenim, parkrat i po nem. Jen jednou jsme prijeli do cile ve 4 odpoledne, a to pouze proto, ze celych 60 km nebyla ani jedna hospoda.

Pocasi nam preje, pres den je kolem 25 a slunicko je vetsinou nastesti schovane. Kdyz totiz vykoukne, tak je to o poznani horsi. Co je ale prekvapenim, jsou celkem chladne vecery a noci. Jakmile slunce zapadne, musime vyndat vesticky nebo bundy. Pres den ale jezdime v kratasech a tricku a pri zastavkach se schovavame do stinu. Vody je tu dostatek, ze zacatku jsme vsechnu vodu na piti sterilizovali, ale ted uz prohlasujeme vodu v ubytkach za pitnou a pouze vyjimecne kupujeme balenou. Chybejici tekutiny doplnujeme zejmena Brahmou (Tomas ho nazyva Buddhou) - mistni znackou piva, kterou jsme si oblibili hned prvni den.

Co je ale vecnym tematem k hovoru je Chuarez. Ze zoufalstvi jsme si vymysleli Chuareze jako stavitele Estrady Real, ktery nekompromisne cestu naplanoval v rozmezi most-vysilac milionkrat znasobeno. No alespon mame na koho nadavat, kdyz se plazime do kopce nebo visime na brzdach. Diky Chuarezovi jsme vsechny energeticke tycinky snedli behem prvnich tri dnu a ackoliv tady jime jak protrzeni, tak porad mame hlad. Snidane obvykle vydrzi tak na max. dve hodiny jizdy po Chuarezove ceste a uz abychom se rozhlizeli po obede. Obvykle zakotvime v nejake mistni jidelne, kam se vrhneme jako vlcaci, snime a vypijem vsechno co najdem a jedeme dal. Mame cas do 6. Pak uz je uplna tma a vzhledem k terenu by nebyla jizda za tmy ani prijemna a ani zodpovedna. 

Ubytovani, vybaleni, sprcha, cervena hlina vsude, nadavani na Chuareze a vecere...nekdy nemame silu na vic nez dojit do suprace a poveceret na pokoji: pivo a chipsy, vyborna mistni rajcata, olivy a meloun. V 9 uz jsme v posteli a tesime se?! Na dalsi den.

Brazilská pohádka

V daleké zemi v zelených horách bylo malé království krále Brahmy. Ten měl krásnou dceru princeznu Adu. Byla to štramanda na vdávání. Otec jí vybral bohatého ženicha, syna majitele diamantových dolů Mínu. Byl to ale moula, choval se jako malej Jarda. Princezna si postavila hlavu, že si ho nevezme a na vzdor otci se vydala hledat ženicha sama. Nasedla na kolo a šlapala si to ven z království. Cesty tu byly příkré, dlážděné velkými nepravidelnými kameny - oslími hlavami. Nebylo vůbec snadné po nich jet. Kolo se smýkalo a odskakovalo. Oslí hlavy ale princezně pomáhaly, předávaly si její kolo z hlavy na hlavu. Tak se jí podařilo vystoupat nad město do krásných zelených kopců, kde se pásli divocí koně a krávy a všude voněly rozkvetlé keře. Po chvíli se k princezně připojil toulavý pes. Ada byla nejprve ráda, že bude mít doprovod, ale po chvíli ucítila neskutečný puch. Pes smrděl, a to strašně. Pravděpodobně se vyválel v hovně psa většího než byl on sám a myslel si, že je tudíž větší. Ten smrad se nedal vydržet. Princezna kopce nekopce šlápla do pedálů, aby smradlavému psovi ujela. Tak rychle ani netušila, že se dostane do hor, které se klenuly nad městem, protože cesta vedla vždy přes kopec a zase dolů k potoku a zase na kopec a zase dolů a nahoru. Hory byly pralesní. Prales tu vypadal divoce a zároveň kouzelně. Štíhlé šedé kmeny stromů se čnily do výše, mezi nimi se proplétaly liány. Jejich tmavězelené podlouhlé listy prosvětlovaly fialové a žluté květy. Ladně tu poletovali velcí barevní motýli, jakoby se vzduchem vznášela cédéčka. Bylo prosluněné teplé odpoledne, princezna si to šlapala a prozpěvovala písničku: “říííkají mi červená, co to asi znááámená”...., to proto, že se do kopce pěkně zahřála a tváře jí zčervenaly. Nebo to byly nožky zaprášené červenohnědým prachem ze zdejších cest ?!? Jenže v těchto krajích slunce zapadá brzy už po páté hodině odpoledne, a pak se velmi rychle setmí. To však naše Ada nedocenila ani nepřemýšlela, kde v noci hlavu složí. Přenocovat v pralese plném jedovatých hadů, pavouků a hladových šelem bylo velmi nebezpečné. Znenadání uslyšela divný hluk, ze zatáčky se vynořil obrovský traktor. Jeho veliká kola zabírala celou šíři cesty od kraje ke kraji. Z potemělé kabiny za volantem svítily na Adu strašlivé bílé zuby a chlípné oči z černého obličeje. Vrčící netvor se řítil proti kolu princezny Ady. Byl nekompromisní, nepřibrzdil, neuhnul. Vylekaná princezna uskočila i s kolem do postraních křovin. Kolo se jí zaklínilo pod silnou větev. Traktor se valil dál cestou a ona zůstala uprostřed pralesa, na který padla tma. Jeho doznívající hluk se mísil s pískotem, houkáním, vřeštěním a tajemným chrochtáním divočiny, ve které teď zůstala úplně sama. Přepadl jí strach a pláč. Co s ní bude? Zalitovala, že se vůbec někam vydávala..... Náhle za vysokou trávou zahlédla matné světlo. Před ní se objevil velký bílý kůň. Koukal na Adu přívětivýma očima. Pokynul jí hlavou a vyvedl princeznu černou nocí ven z pralesa. Zastavili se až za svítání v horách na malém travnatém plácku pod skalním převisem. Byl odtud velkolepý výhled do kraje, po skalách stékala voda a padala dál do údolí. Adě se hlavou honilo plno otázek:  Kdo je její zachránce? Kde je princ, který obvykle přijíždí na krásněm bílém koni? Když se Ada pořádně rozhlédla kolem sebe, objevila na skalním převisu červenou hlínou namalované obrázky. Byla přesvědčená, že jsou to zprávy od vysněného prince. Pochopila, že jestli ho chce najít, musí zprávy vyluštit. Ale návodů jak najít toho správného ženicha bylo na skále opravdu hodně. Tak tam pricezna asi ještě čte, luští a přemýšlí, jak najít toho pravého, snad ještě dnes.

Kašasa alias Čučombura a Čačaradza

Jednou z povinnych polozek na seznamu kazdeho zkuseneho cestovatele v nove navstivene zemi je ochutnavka lokalni verze “ohnive vody”. A jelikoz nejsme zadni greenhorni, zhostili jsme se tohoto ukolu odpovedne hned v prvni hospode na ceste z letiste.

Na stul jsme dostali cachacu, mistni verzi rumu tedy palenky z cukrove trtiny a hned po prvni dousku jsme vedeli, ze cachaca se stane dalsi nepostradatelnou soucasti nasi expedicni lekarny, jako povestny vypalivac cerva. 

Ale jako by se k nam v tu chvili stestena otocila zady, vsichni muzsti clenove vypravy zacali od te doby pocitovat plizive priznaky prichazejici choroby a dozadovali se osetreni cachasou a to dokonce nekolikrat denne. Vypada to ale, ze cachasa jako lek funguje dobre, jelikoz zadne vaznejsi priznaky chorob se ve skupine zatim neobjevily.

Dalsi zajimavosti je samotny nazev cachaca (cti kašása), ktery rozhodne nevynika svoji zapamatovatelnosti. Bez pomoci jsme ho trefili snad jen jednou a mozna i proto se v nasi skupine zacaly pouzivat alternativni mnohem libozvucni nazvy čačaradza a čučombura. A dalsi budou zrejme nasledovat..

Viva cachaca!

V hodinovém hotelu

Ten den se vyvíjel moc hezky. Postupně jsme vyjížděli z hor do zvlněné krajiny, kopce jsou kratší a méně prudké, tlacime jen občas. K obědu vynikající rizoto s vajickem, tady tomu říkají Mixado a člověk si může vybrat malou/stredni/velkou porci. Střední úplně stačí.
Jedeme zelenou krajinou lesů a pastvin, libujeme si, jak se nám den vydařil. Poslední kopec a pak už jen dolů, slunce už se sklání k obzoru, stmívá se tady před šestou, snad dorazíme se soumrakem.
Ale v sedle překvapení, najednou jsme uprostřed dolů. Kolem nás se řítí obrovské kamiony s železnou rudou, vedle rachoti dlouhatanske vlaky a vítr nám hází do očí zrnka ostrého prachu. Když jsem si pak večer vyndal kontaktní čočky, zůstaly na dně pouzdra černé závěje.
Mezitím se obloha pokryla temnymi mraky, setmělo se a začalo pršet. Z prachu na silnici se stává kluzka mastná esence, která nám stříká úplně všude, ale cítíme ji zejména v očích. Mezi lomozicimi kamiony dojíždíme k jedinému ubytování, které se podařilo najít, k motelu u dálnice.
Je to vlastně taková pevnost obklopená betonovou zdi, bytelna vrata a záhy pochopíme, proč na jejich webu je upozornění "adult only". Každý pokojík má vstup z vlastního soukromého parkoviště krytého zastenou, aby nikdo neviděl, jaké auto přijelo.
Pokojíčky jsou vybavené obrovskou postelí, na stěnách jsou zrcadla, součástí inventare je něco, co připomíná sportovní nářadí, my jsme si to pojmenovali jako šukací stolička. V televizi nepřetržitě běží porno a vypínačem u postele se dá pustit disko osvětlení.
Nás potěší zejména obrovský sprchový kout dizajnovany jednoznačně pro minimálně dva lidi. Když se v něm osprchuji, vypadá zhruba tak, jako bych v něm umyl jeden z těch obrovských kamiónů.
Objednanou večeři dostaneme rotačním okénkem ve zdi tak, aby nás nikdo neviděl a my nikoho. Stejně vrátíme nádobí poté, co povecerime v posteli, stůl zde není.
Naštěstí lednička je dobře vybavená a tak se ukolebame do spánku bez ohledu na rušný noční provoz v sousedních pokojích.
Snídani podanou opět do postele si užíváme už jako zkušení návštěvníci a dokonce si dopravame luxus všech šest v jedné posteli.

Jak jsme u prehrady prekrocili bludny koren

Jak jsme u prehrady prekrocili bludny koren.

Je to poprve, co jedeme na pruzkum bez papirove mapy. proc? Protoze proste zadne nejsou...patrali jsme na benzinkach, v ickach, knihkupectvich a nic. Musime se spolehnout pouze na mapy v nasich mobilech a na mistni znaceni cest, ktere je prekvapive dobre. Doptani se na cestu mistnich je jaksi k nicemu protoze spanelstina nefunguje a brazilsky neumime (offline slovniky portugalstiny jsou take vice nebo spis mene na nic). A kdyz uz opravdu nevime kudy, tak jedeme na nejvyssi kopec v okoli, protoze je velka pravdepodobnost, ze tudy nase cesta povede. Kdyz se totiz ucily vrstevnice, stavitel Estrady Real chybel, zato se dobre  naucil spadnici. Jinak se totiz neda vysvetlit, ze cesta vzdycky vede pres vrchol jakehokoliv kopce v okoli. Nase “pockame na sebe u vysilace” uz se stalo koloritem;-) pote obykle nasleduje sjezd, ktery rozpaluje brzdove kotouce do vsech moznych odstinu cervene, abychom vzapeti zaradili 1-1 a splhali se na dalsi kopec.

A tak se stalo, ze jsme se znenadani ocitli na dne prehrady, ktera se prave napousti. Melo nas varovat uz to, ze vesnice Bento Rodrigues byla uplne vylidnena, domecky odpojene od elektriny, okenice vybourane a dlazdena cesta se pomalu zuzovala a ztracela v trave sahajici az do pasu. Az teprve kdyz jsme prednim kolem narazili na vodni hladinu, jsme si pripustili, ze tady neco nehraje. Do cile dnesni etapy uz nam zbyvalo jenom 30 km (50 uz mame zasebou) a bylo jasne, ze musime zpatky na kopec a nekudy budouci prehradu objet. Cestou dolu jsme sice minuli strazni budku i se straznym (ted uz je nam jasny duvod jeho pritomnosti), ale ten nas nechal v klidu projet a vubec si nas nevsimal. Jediny kdo se z cele situace raduje je Petr, protoze ten jako stavitel prehrad muze sledovat nazivo praci svych brazilskych kolegu.

A tak se snazime najit z opustene vesnice duchu cestu ven. Pod vedenim Petra se splhame sterkem nahoru k dalsi strazni budce, ktera hlida pristup do vesnice z druhe strany. Tady uz jsme zpatky na trase a mirime do Mariany. Zbyvaji nam uz jen dve hodiny svetla a porad 30 km. No snad uz to ted bude odsypat. Za asi 5 km potkavame kamion s navesem, na kterem se houpe bagr, jeho ridic na nas zurive gestikuluje. Kluci se jdou podivat, co se vepredu deje a za chvili se vraci s mirne stuhlym vyrazem ve tvari. Opravuji most?, ptam se...Kacenko nemuzou opravovat neco, co tam neni. Aha...neni most. Musime zpatky ke strazni budce u prehrady. Super. 

Strazny se nas pta, proc se vracime? Neni tam most! Neni tam most? Ne. Aha, tak jedte tudy a ukazuje na jedinou moznou dalsi cestu.

Tak nevim, kdo je vetsi blazen? Jak muze nevedet, ze za 5 km odsud chybi na ceste most? Dela si z nas srandu?

No ono je to ale vlastne jedno, nebot do cile to mame porad 30km a uz jen hodinu svetla. 

Nastesti pojedeme podel reky, ale to uz je jina historka...