Po 4 dnech už jsme se rozkoukali a aklimatizovali. Už víme, jak se tady jí, ale to si zaslouží zvláštní příspěvek. Víme, že místní pivo Brahma je lepší než Skol. A taky víme, že cyklistika tu bude náročnější, než jsme si mysleli.
Počasí přeje, teploty lehce přes 20 jsou na kolo akorát. Když vykoukne slunce, tak je hned vedro, ale obloha je spíš zatazena, to je správně, jsme v tropech. Vzduch je vlhký, sklenikovy, ale neprší, a když ano, tak jen pár kapek, skoro se nevyplatí vyndávat bundu.
Ale cesta nás nešetří. Téměř pořád jedeme do kopce nebo s kopce. Do kopce tak, že se občas nestydím tlačit, a s kopce tak, že uživatelé kotoucovek musí myslet na zastávky na chlazení.
Povrch docela ujde: písek, prach, štěrk, občas koryta vymleta vodou, na ty je třeba dávat velký pozor. Vesnice a městečka jsou dlazdena kameny hrbolatymi všemi směry, žádná rovná dlažba. Cyklistický zadek to cítí nasobne.
Překvapením je krása přírody. Neustále jedeme horami, takovou prerostlou vysocinu, ve výškách kolem 1000 m. Vše stavnatě zelene, dost původní vegetace, občas farma. Pořád je na co koukat.
Prohlédli jsme si krásné skalní malby, údajně staré 9000 let. Navštívili jsme opuštěný zlatý důl, prý největší zpřístupněny na světě. No byl fakt obrovský, pozemní chodby všemi směry a spustili nás ve vozíku s rumpalem pohanenym historickým parním strojem.
Dvě krásná města, Mariana a Ouro Preto, jsou pod UNESCO a opravdu si to zaslouží. Ale i malá městečka na trase jsou nečekaně malebná, čistá, upravená. A samozřejmě fotogenicka. Trošku jako z Ladovych obrázků: barokní kostelik na kopci a kolem něj domky, jen ten hastrman u rybníka chybí.
Někdy nás estrada vyplivne na asfalt, naše cyklo zadky naklepane jak maso na řízky si trochu odpocinou a pak se zase zanorime po červené hlíně do zeleného prikrovu lesa.
Počasí přeje, teploty lehce přes 20 jsou na kolo akorát. Když vykoukne slunce, tak je hned vedro, ale obloha je spíš zatazena, to je správně, jsme v tropech. Vzduch je vlhký, sklenikovy, ale neprší, a když ano, tak jen pár kapek, skoro se nevyplatí vyndávat bundu.
Ale cesta nás nešetří. Téměř pořád jedeme do kopce nebo s kopce. Do kopce tak, že se občas nestydím tlačit, a s kopce tak, že uživatelé kotoucovek musí myslet na zastávky na chlazení.
Povrch docela ujde: písek, prach, štěrk, občas koryta vymleta vodou, na ty je třeba dávat velký pozor. Vesnice a městečka jsou dlazdena kameny hrbolatymi všemi směry, žádná rovná dlažba. Cyklistický zadek to cítí nasobne.
Překvapením je krása přírody. Neustále jedeme horami, takovou prerostlou vysocinu, ve výškách kolem 1000 m. Vše stavnatě zelene, dost původní vegetace, občas farma. Pořád je na co koukat.
Prohlédli jsme si krásné skalní malby, údajně staré 9000 let. Navštívili jsme opuštěný zlatý důl, prý největší zpřístupněny na světě. No byl fakt obrovský, pozemní chodby všemi směry a spustili nás ve vozíku s rumpalem pohanenym historickým parním strojem.
Dvě krásná města, Mariana a Ouro Preto, jsou pod UNESCO a opravdu si to zaslouží. Ale i malá městečka na trase jsou nečekaně malebná, čistá, upravená. A samozřejmě fotogenicka. Trošku jako z Ladovych obrázků: barokní kostelik na kopci a kolem něj domky, jen ten hastrman u rybníka chybí.
Někdy nás estrada vyplivne na asfalt, naše cyklo zadky naklepane jak maso na řízky si trochu odpocinou a pak se zase zanorime po červené hlíně do zeleného prikrovu lesa.
Zdravím celou výpravu a držím palce, ať vás karamboly minou. Dle foto to vypadá úžasně. Skrytý a tiše závidějící fanoušek J. z Poděbrad (ať Tomáš pořádně jí ...)
OdpovědětVymazatDekujeme a Tomasovi pozdrav vyrizujeme!
OdpovědětVymazat