Brazilská pohádka

V daleké zemi v zelených horách bylo malé království krále Brahmy. Ten měl krásnou dceru princeznu Adu. Byla to štramanda na vdávání. Otec jí vybral bohatého ženicha, syna majitele diamantových dolů Mínu. Byl to ale moula, choval se jako malej Jarda. Princezna si postavila hlavu, že si ho nevezme a na vzdor otci se vydala hledat ženicha sama. Nasedla na kolo a šlapala si to ven z království. Cesty tu byly příkré, dlážděné velkými nepravidelnými kameny - oslími hlavami. Nebylo vůbec snadné po nich jet. Kolo se smýkalo a odskakovalo. Oslí hlavy ale princezně pomáhaly, předávaly si její kolo z hlavy na hlavu. Tak se jí podařilo vystoupat nad město do krásných zelených kopců, kde se pásli divocí koně a krávy a všude voněly rozkvetlé keře. Po chvíli se k princezně připojil toulavý pes. Ada byla nejprve ráda, že bude mít doprovod, ale po chvíli ucítila neskutečný puch. Pes smrděl, a to strašně. Pravděpodobně se vyválel v hovně psa většího než byl on sám a myslel si, že je tudíž větší. Ten smrad se nedal vydržet. Princezna kopce nekopce šlápla do pedálů, aby smradlavému psovi ujela. Tak rychle ani netušila, že se dostane do hor, které se klenuly nad městem, protože cesta vedla vždy přes kopec a zase dolů k potoku a zase na kopec a zase dolů a nahoru. Hory byly pralesní. Prales tu vypadal divoce a zároveň kouzelně. Štíhlé šedé kmeny stromů se čnily do výše, mezi nimi se proplétaly liány. Jejich tmavězelené podlouhlé listy prosvětlovaly fialové a žluté květy. Ladně tu poletovali velcí barevní motýli, jakoby se vzduchem vznášela cédéčka. Bylo prosluněné teplé odpoledne, princezna si to šlapala a prozpěvovala písničku: “říííkají mi červená, co to asi znááámená”...., to proto, že se do kopce pěkně zahřála a tváře jí zčervenaly. Nebo to byly nožky zaprášené červenohnědým prachem ze zdejších cest ?!? Jenže v těchto krajích slunce zapadá brzy už po páté hodině odpoledne, a pak se velmi rychle setmí. To však naše Ada nedocenila ani nepřemýšlela, kde v noci hlavu složí. Přenocovat v pralese plném jedovatých hadů, pavouků a hladových šelem bylo velmi nebezpečné. Znenadání uslyšela divný hluk, ze zatáčky se vynořil obrovský traktor. Jeho veliká kola zabírala celou šíři cesty od kraje ke kraji. Z potemělé kabiny za volantem svítily na Adu strašlivé bílé zuby a chlípné oči z černého obličeje. Vrčící netvor se řítil proti kolu princezny Ady. Byl nekompromisní, nepřibrzdil, neuhnul. Vylekaná princezna uskočila i s kolem do postraních křovin. Kolo se jí zaklínilo pod silnou větev. Traktor se valil dál cestou a ona zůstala uprostřed pralesa, na který padla tma. Jeho doznívající hluk se mísil s pískotem, houkáním, vřeštěním a tajemným chrochtáním divočiny, ve které teď zůstala úplně sama. Přepadl jí strach a pláč. Co s ní bude? Zalitovala, že se vůbec někam vydávala..... Náhle za vysokou trávou zahlédla matné světlo. Před ní se objevil velký bílý kůň. Koukal na Adu přívětivýma očima. Pokynul jí hlavou a vyvedl princeznu černou nocí ven z pralesa. Zastavili se až za svítání v horách na malém travnatém plácku pod skalním převisem. Byl odtud velkolepý výhled do kraje, po skalách stékala voda a padala dál do údolí. Adě se hlavou honilo plno otázek:  Kdo je její zachránce? Kde je princ, který obvykle přijíždí na krásněm bílém koni? Když se Ada pořádně rozhlédla kolem sebe, objevila na skalním převisu červenou hlínou namalované obrázky. Byla přesvědčená, že jsou to zprávy od vysněného prince. Pochopila, že jestli ho chce najít, musí zprávy vyluštit. Ale návodů jak najít toho správného ženicha bylo na skále opravdu hodně. Tak tam pricezna asi ještě čte, luští a přemýšlí, jak najít toho pravého, snad ještě dnes.